Sebevražda

5.3.2014.

Další známka pokroku mezi námi byla středeční vycházka. Hodila jsem na Káru parelku, lonžvodítko, odvahu a rozpochodovala jsem se ven. K mému překvapení nepředbíhala, necpala se a dokonce uši směřovaly dopředu. Šla s hlavou uvolněně a klidně za mnou. Měla jsem radost a to mi dávalo o důvod viíc jí důvěřovat v klusu jsem se nechala inspirovat jednou známou, která dokáže dát koni prostor se projevit a bez sprostostí využít volnou energii. Úplně jsem povolila vodítko a rychle se rozběhla, jakobych koně dnes ani neviděla. Je zajímavé, jak šťastně a živě se za mnou rozběhla. Když jsem se snažila ji napodobit, byly jsme šílené a hbité obě (v rámci možností :D) a proto jsme si neměly navzájem co vyčítat. Jenže jsem karinku tak rozšťastnila, že jsem musela do kopce nasednout, protože ve cvalu vedle ní nepoběžím... :D No bylo mi jasné, že na ohlávce ji nezastavím, ale zas tak vytrvalá není tak jsem si říkala, že určitě někde zastaví. No nezastavila až za tím kopcem? Prostě obdivuju kolik má síly, energie a odhodlání, že v tolika letech tak pádí. Za kopcem jsme si dali krátkou pauzu a šli domů, jelikož bych ale ráda s Karčou pokročila k ježdění na ohlávce ještě jsem si zkusila ve výběhu trochu pojezdit a vida jak jí to šlo, když neměla kam zdrhat :) 

Ale sama sebe považuji za sebevraha jezdit přes kopce cvalem, ne-li tryskem jen na ohlávce, když moc dobře vím, že i na stihlo mi taktak poslouchá :D Ale já jí věřím, ještě mi nikdy nic zákeřného neudělala a když chce běhat, ať běhá :)