Pekelná vyjížďka-jako vždy

V neděli, hned jak jsme dojezdily Nelsona jsem vzala Karinku ven. Našla jsem si vychytávku-vysedat z hromady cihel. Vyjížďka před tím byla dokonale pohádková, tak jsem doufala, že s touto to nebude jinak, ale mé doufàní se zaseklo hned při momentu odhytu Karči z výběhu. Když jsem sáhla na ohlávku a ona se vzepjala a zdrhla přišla jsem o iluze hezkého dne. Po půl hodině jsem našla sáček a tu potvůrku odchytla. Venlu byla nezvykle pomalá, až jsem si říkala, jestli nemá v kopytě kámen. A ani půl kopce nevycválala. Ale o moji doměnku, že bude dneska zdechlá opět záhy přicházím. Stačí chtít něco přeskočit. Na překážku se přes všechno brždění hnala jako střelená. Ale několikrát ji zastavila. Až jsem já chudáček bez sedla málem párkrát sletěla. Ještě aby si k tomu párkrát nevyhodila, to by nebyla ona. Jednou jsem ji donutila skočit a to celá naštvaná, že musela, pádila na kopec nezkrotnou rychlostí a nemohla jsem ji ani za nic zastavit. Podruhé se to opakovalo jen s tìm rozdílem,že jsem byla připravená a zastavila jsem ji o kousek dřív. No pak se opět rozhodla neskákat a na zadních se vyhla. A tak jsem úspěšně opustila hřbet. Byla jsem naštvaná. Celou cestu domů Karin nebyla schopná jít krokem,tak jsem z toho zpoceného zvířete musela seskočit. Trvalo mi nejmíň hodinu než jsem ji očistila... Jednou se z toho vzteklouna zblázním...