Nejskvělejší zážitek :))

Ahoj, nedávno jsme přijeli z prázdnin u babičky a tady je to samá dobrá zpráva. Evka měla hned 1.den oslavu narozenin, ještě, že jsem pro ni stihla koupit dárek už ve Frenu. Když jsme seděli u ní na schodech přišla "teta" Markéta a podala nám oboum obálky, prý že to mám já na narozky, které jsem měla asi před dvouma týdnama. A evka pochopitelně taky na narozeniny. Když jsme se podívaly do těcho obálek nešlo neusmívat se. Samozřejmě jsme poděkovaly a celý den nebylo jiné téma, než vyjížďka u vesterňáků. Dostali jsme každá dvě hodinové poukázky a tak jsme se tam co nejdřív utíkalay domluvit. Teda dobývání a skoumání, jestli je někdo doma bylo úmorné šli jsme tam dvakrát a až napotřetí jsme potkaly jednu moji kamarádku a dvě holky, co tam pomáhaly. Přišli jsme za nima a řekli že se chceme domluvit na vyjížďku a vida. Přece jen tam někdo byl, chyba byla asi ve zvonku. Prošli jsme průjezdem a hned se na nás seběhla smečka pudlíků. Myslím, že jich bylo pět, ale když se hemžili a poskakovali, tak se zdálo, jako by jich bylo i dvacet. Uchvácené pudlíky jsme začali domlouvat s pánem, který tam čekal. "A ten strýc, to je Mamica, že?" hned věděl o co jde a o to jsme to měly lehčí. První to bylo na čtvrtek, ale tam Evka nemohla, potom na pátek, ale tam by se jim nevlezla dvou hodinovka a nakonec to vyšlo na Neděli. Moc jsme se těšily.

V neděli kolem půl páté už jsme pochodovaly k vesterňákům a naproti šla již zmíněná kamarádka. Vedla jednu hnědou kobču a tak jsem se jí zeptala jestli už nám vede oře. Uvázala ji na dvoře a pěkně nám je nachystali. Já jsem dostala tu největší Chery. Pomalu jsme mohli vyrazit a s Evkou nás zaplavily pocity štěstí. Šli jsme až za bránu kravína a tam jsme se chystaly nasednout. Teda vysápat se na takového obra nebylo lehké. Vyrazili jsme s úsměvem na rtech ve slunečném dni, lepší by to už být nemohlo. Hned na cestě za kravínem jsme naklusali. Skusila jsem párkrát vysedat a opravdu to bylo pohodlné. Nejkrásnější byl ten pocit, když to podemnou šlapalo samo a já jsem musela vyvinout minimální úsilí, aby ten koník byl schromážděný a příjmal mně. No za chvíli jsem zístila, že to tak lehounké nebude. Začalo mně nechutně bolet břicho a cítila jsem únavu. Další kus jsem jela se zaťatýma zubama, ale nic mi nebránilo v tom, abych si vychutnávala ten zážitek. V kukuřici už jsem musela zabrat i jako jezdec, protože koně jsou od přírody mlsní jazýčci. "Kláro" uslyšela jsem zezadu. Když jsem se ohlédla vybuchla jsem smíchy. Viděl jsem evku rudou a jejího koně (Anču) jak drží v tlamě asi půl metru dlouhou kukuřici a šťastně si za námi poklusává. Klusali jsme podél hrabůvky a za kopcem přešli do kroku pak na dalším kopci na nás konečně čekal cval a že to byl skoro dostih nepopírám. Nacválání šlo samo, ale kdo to zvíře měl držet v normálním tempu? :D Evka nás pomalu předjížďela a já jsem se držela za prvním koněm, ale že to dalo práci. No šerda na to jakou dělala hrdinku tak byla teda zafuněná, jako by šla zdechnout. Pěkně jsme vycválali až nahoru na kopec a tam jsme dali oddych. dál jsme šli lesem a byla tam nastražená kaluž. Pan huráň skusil štěstí a pobídnul Goldu do ní a najednou šup a byli tam skoro celí... tak moc hluboká byla ta kaluž, že si tam málem namočil nohy. Když jsme byli venku z lesíku mohli jsme si podruhé zacválat a to už bylo o něčem jiném, ani jedna už jsme neplandaly v sedle jako hadry a dokonce to už ani nebyla zkouška toho, kdo bude rychlejší. Cítila jsem jak hezky "vytírám sedlo" a rozhlížela jse se po té krajině, která rychle utíkala za naše záda. Bylo to pohádkové. Přímo jako vystřižené z popelky, jak se tam projíždí lesem na Juráškovi. Cválali jsme po hlinité cestičce na pravé straně byl závoj keřů a stromečků.

Pomalu jsme se blížili k lomu a tam jsme dostali možnost nahlédnout na hladinu vody z vrchu. Nejvíce na mně zapůsobilo, když jsme sjížděli pomalým klusem dolů z kopce a slunce nám svítilo do obličejů. A pak ten nádherný pohled- zlaté strništěpřes půl obzoru, přes druhou půlku prosluněná obloha jen pár stromů napravo. Takový jednoduchý, ale krásný výhled. Klusali jsme a kapky vody z kopyt mi přistávaly na obličeji. šli jsme zase podél zalesněného pásu a na chvíli se nás něco pokusilo vyděsit, ani jednu kobču to však nevyvedlo z míry, rozhodně né víc, než to, když měly přeskočit příkůpek. No nedalo se jinak, než to obejít, protože Anča i Šerda byly vyplašené tím, že Golda to překonala bez nich. Vzali jsme to přes kopec podél dálnice a šťastně jsme mávali autům. Aby jsme nebyly ošizeny projeli jsme kolem výběhu, kde jsme mohli vidět mladého hřebečka a spoustu dalších koní, až za pole a zatočili jsme doprava tam jsme docválali k cestě a jeli domů. 

Byly jsme sice smutné, že to končí, ale naplněné krásnými pocity, které nás budou dlouhou dobu naplňovat. Na závěr můžu jedině doporučit navšťívit tlumačovský ranč: https://www.montanatrail.cz/