Na tu bábu zas leze jaro -.-

Někdy na začátku března

Jaro je neodmyslitelně tady. Teda já bych řekla, že už skoro půl roku, když se poohlédnu za tou bídnou zimou. No a jak na Granáta, tak na Karinku i všechna ostatní zvířátka (včetně mně) leze jaro. 

"Jé ty jsi tu tak brzo. No vem si ju otravu" vítá mně Karčina majitelka a já se jenom usměju vidině dnešního soužití s tím hnědým čtyřnožcem. Přichází otázka. Chtěla jsem karču vzít na ohlávku, ale to je sebevražda i když má příjemnou náladu. Vemu si radši uzdečku? Nejistě po ní šáhnu, ale vím, že je to jediný způsob jak se vrátit domů celá. Dnes vybírám kratší a rovnější cestu. Protože kolem vesterňáckých výběhů se dobře cválá. Prošla jsem kravínem a paradoxem k její zlé náladě byla úplná poslušnost a uvolněnost. Jen jsem se dostala na trávu, věděla, že tady se poběží, tak jsem její očekávání podtrhla pobídkou a ona dokonale naskočila do cvalu. Samozřejmě jsme u pomalého a klidného tempa nezůstali, to bylo jen pro zahřátí. Bába se rozběhla tak, že bych ani náhodou nedokázala vnímat, kde zrovna měla nohy. Protože ta poloha se bleskurychle měnila. Jednoduššeji-místo předních i zadních noh měla rozmazané kolečko. Jestli se vám někdy podařilo docíli rychlosti kdy jinak z suchých očí lítají hromady slz a nevíte kde se berou, když se zubíte na celé kolo, budete rozumnět tomu dokonalému pocitu, jako "ten kůň je tak úžasnej blázen až z toho brečím" v kroku i klusu byla moc hodná, jen z ní čišila bujnost. Což pro mně bylo potvrzením toho, že po pár měsíčním úsilí mně začla i přes její nevyspytatelnou povahu poslouchat. Byla radost s ní lítat po vesnici. Ona mi dává pocit dětské radosti a povyků.
Doopravdy jsem si to uvědomila až před pár dny.