Lovecký teplokrevník

15.2.2014
Vyjela jsem si s Karinkou ven. Možná jsem šla bezhlavě za nosem, jelikož jsem neměla tip kam bych mohla jet. Prošli jsme kravínem, kde se trochu tvářila na tu jejich dokonalou plechovou střechu, která se ve větru odchlípá a v zápětí zase naráží zpět na železnou konstrukci. To jsem s ní byla rychle vypořádaná, protože si dělala jenom prdel. Klusala jsem po cestě a zahodila otěže. Měla jsem dvoje- jedny od ohlávky a druhé od uzdečky natáhla ruce a typicky ji plácala na krku. V tu chvíli jsem měla pocit, jako šťastná jezdkyně po perfektním splnění drezurní úlohy, jelikož natažení jejího krku je úplně totožné s tím, když pustíte hlavu sporťáka na vandr. Došli jsme k poli. Sic bylo trochu měkčí, nebránilo mi to cválat. Jen aby Karča zas neletěla. Když nějak uskočila, smetlo mně to na stranu. Nebýt toho, že prozíravě, tušíc vítězství, vymrštila zadek, byla bych se vrátila zpátky.
Jenže inteligence hucula je na vysoké úrovni a proto právě letím dolů. Cítím náraz na záda a jako vlna se přenese i na hlavu. Otěže mermomoci svírám mezi prsty. Moje tělo se jako balón ještě jednou trochu nadzdvihne a následuje další otřes. Provazové otěže i vodítko (místo ohlávkových otěží) mi vypadlo z ruky. Z toho jsem měla větší strach, než ze samotného pádu. Teprve jsem otevřela oči a Karča si spokojeně kluše domů. Se kterou výhodou westerňáci používající dvě oddělené otěže nepočítali, je brzda. Když si ta hnědá divoška skočila na volant spolehlivě se zastavila. Už jsem sice byla smířená s cestou domů po svých, ale koník mi přišel vhod. Naskočila jsem... doslovněji vydrápala se. Nikoliv poučená vyrazila se starou huculkou, která se prvním cvalovým skokem proměnila v krevnatého loveckého koně naproti stádu srnek. Však co se může stát. Jedině, že by měla panickou hrůzu, někde mě opět vysypala nejlépe na hlavu. Kopytem rozdrtila jakoukoliv část mojí "velmi křehké" kostry nejpěknější by byl třeba hrudní obratel vyšlápnutý do tvaru spěnky. Rozbil se mi mobil a kobylka by si také nehezky ublížila. U mobilu je ta tragičnost v nedostupnosti k záchraně. Budeme však rozumní. Rozumný člověk by se otočil a šel nebezbečnějčnější cestou domů. Můj rozum je zapeklitý v tom, že přehlídne nebezpečné představy, to by jste totiž s koněm mohli chodi jedině v hale plné matrací čekajících na to, až hapáte do měkkého. Karinka samozřejmě odhodlaně běžela, dokud jí neprolítly ty potřeštěné čtyřnohé zvířata před nosem. To se jí moc nelíbilo, ale přežila i horší věci. Jen jsem ji musela půl hodiny točit na místě, aby se zběsilým úprkem nepřidala k nim. Abych nepukla zlostí, což je dle mého největší jezdcův hřích, jsem to radši otočila rovnou domů.