Jedna věta vám na tváři dokáže vykouzlit upřímný úsměv

17.1.2014 Se udál den na který jsem nejen já ale i Evka trpělivě čekaly. Jízda na Nelsonovi je poezií. Nemusí vám šlapat jako hodinky, ale se dět na něm a cítit ty jemné, hladké pohyby, které vycházejí z toho sametového mužného těla. Nemluvím tady o žádném postelovém zážitku ten by oproti nelsímu byl velmi slabým prožitkem navíc si radši půjdu zajezdit, než tamtu druhou věc. Jelikož nelson trochu zlobil (podrobněji v jeho deníčku) asi tři měsíce jsme se užírali a nemohli jsme na něm jezdit. Tento týden měl službu Miloš a tak jsme mu chodili pomáhat. S Milďou jsme sehraní. Jde nám to od ruky a takových kravin co vymyslìme...
Nemakáme nadarmo. Vždycky si k práci koupíme něco na zub a hned to jde líp. A vedlejším produktem naší pomoci bylo povšimnutí Ondry, že "fungujeme" a tak nám v pátek večer vykouzlil krásné úsměvy.
"Když příjdete zítra na půl deváté, tak si budete moct sednout"
ani to nedořekl a už jsem si natahovala budík. "A v neděli taky" pro ještě větší potěšení dodal, jako by toho bylo málo. Ráno jsme naklusali do hřebčince a už jsme chystalo. Tak krásně se Nels už dlouho nelesknul. Ondra nám dělal předjezdce. Na Nelsonovi byla poznat péče zkušeného trenéra. Byl živý, citlivý, poslušný, až na to, když si párkrát neškodně vyhodil z radosti. Bylo to skvělé. Doslova úžasné. Až na to, že starý líný Nelson je v něm furt někde schovaný. Poslouchal tak dobře, že k tomu nemàm co dodat. To spíš já jsem se mohla líp poslouchat. Taky co bych po takové době, co jsem sedlo neviděla ani z dálky chtěla.